Povídání o nás

Vždy se mi líbila malá a chlupatá plemena psů. V televizi kdysi běžel pořad Miláčci. Reportér si tam zval hosty s různými domácími mazlíčky. V jednom díle byla hostem paní a její malí špicové. To bylo osudové. Nakoupila jsem knížky o špicech a začala vyhledávat inzeráty.

 Na Vánoce 2000 jsme si už přivezli malého vlkošedého špice. Bohužel v té době jsem měla jiné názory, než mám nyní. Myslela jsem si, že výstavy pejsky nebaví. Max, jak se náš pejsek jmenoval, mě ovšem vyvedl z omylu. Rád se učil a rád se předváděl. Jelikož byl bez PP, mohl se ukazovat jen na Voříškiádách a výstavách psů bez PP. Neměl ani potomky. Vždy, když nás někdo s žádostí o krytí oslovil a zjistilo se, že je bez PP, sešlo z toho.

Těchto několik a pár dalších důvodů vedlo k tomu, že příští pejsek už musí mít občanku.

Když nás Maxík ve svých 11 letech opustil, věděla jsem, že bez psa už být nechci. Jenom to chtělo chvíli čas. Přišel rok 2015 a syn už dostatečně vyrostl. My překonali období smutku a začali se rozhodovat. Samozřejmě opět vyhrál „vlček“.

Žijeme již v době moderních technologií. Sedla jsem k internetu, vzala mobil do ruky a začala obvolávat inzeráty. Jsem tvrdohlavý a netrpělivý člověk. Bohužel v té době žádný vlkošedý pejsek volný nebyl. V pátek 22.5. 2015 mi přišla SMS od paní Miturové, že rezervaci na pejska Icona zrušili a nyní je tedy volný. Jestli chci, můžu se přijet podívat. No samozřejmě, kdo by váhal, že? Spolu s kamarádkou jsme si udělaly výlet. Iconek nás obě okouzlil. Domů jsme už jeli i se štěňátkem. Když se syn Míša odpoledne vrátil domů, nevěřil vlastním očím. Z Ikyho byl nadšený. Vlastně nadšení i přes nehody různého rázu přetrvává. Rád se s ním chlubí, dokonce ho i venčí a nejvíce je oba baví společné blbnutí.